Poslední z posledních

5. října 2012 v 15:28 | NathMalorin |  My tales and stories
Příběhy, povídky vznikají různě. Tato vznikla u jakési písně, melodie o několika tónech opředená pozadím...

Stál na kopci pokrytém zeleným kobercem z různých travin, hnědou přikrývkou ze stébel s rozevlátými hlavicemi. Vál vítr, roztancoval celou přírodu okolo. Pod kopcem se rozprostíralo zelené moře, oceán jehličnanů lesknoucích se v ranním slunci, které zalévalo překrásné místo zlatavou září. Vlastně, lesklo se zde všechno. Vše, co pokryla ranní rosa. Pavučina natažená mezi dvěma stébly vysoko od země byla pokrytá duhovými perlami. Postrádala pavoučky, na něž bylo ještě příliš brzo, než aby už pilně setřásali kapky z hedvábných nitek a prodlužovali každou z nich. Stačilo, aby se podíval trochu více doprava, a zahlédl v dáli se rýsující obrysy hornaté krajiny plné kopců, mlhy a celé té krásy, nad níž se nové slunce vyjímalo.
Pod horami smáčelo zemi jezero, v noci černé, teď ale stříbrné a šlehající záblesky vln až k němu nahoru. U jezera rostlo spoustu různé zeleně, zpoza jednoho keře obsypaného červenými kuličkami od pohledu plnými šťávy, však zřejmě jedovaté, vyhlédla hlava s dlouhými rohy. Mladá Gazela pokojně zavětřila. Zřejmě neucítila nebezpečí, proto k stříbrné ploše vlnící se pod slunečními nenechavými paprsky a rozvířila hladinu. Jen co se napila, rychle zmizela mezi stromy. Vítr mu zavál do tváře a pár stébel ho pošimralo po rukách. Některá byl dlouhá až něco přes metr, a tak byl přímo ve středu pohyblivého oceánu trav. Otočil se na další světovou stranu. Na sever, vlevo od lesního království. Před ním se rozprostírala širá pláň. Bylo to, jako místo kde zrovna stál, ale rovné, bez jediné křivky. To doplňovala stébla, tančící ve větru. Pohyb se rozléhal po celé planině, a tak nebylo těžké pohledem najít třeba tábořícího hlodavce, podle trhavých pohybů stébel zrovna hrabal. Pár dutých stonků zmizelo dole. Hledal zřejmě potravu.
On nevěděl, jak se sem dostal. Bylo to tu krásné, možná až moc krásné, na dnešní svět. Netknuté člověkem. Pomalu se brodil travnatým srázem k jezeru. Tam se chtěl podívat nejdříve. Když dorazil dolů, prošel sytě zeleným nižším porostem až ke stále stříbrné hladině. Byl už úplně mokrý, ale nevadilo mu to. Rosa příjemně studila, nebylo to špatné. Bez váhání poklekl a nabral tekutý křišťál do dlaní. Nepředpokládal, že by chladivá voda byla nevhodná k pití. Bylo to přece napajedlo zdejší zvěře, jak se přesvědčil při svém zkoumání z vrcholu kopce. Chutnala skvěle. Úplně jinak než voda, kterou znal z měst. Jak také jinak. Sem, jak soudil dle pohledu, se lidé ještě nedostali. Možná pár lidí s pochopením pro krásu, kterou skrývala krajina tady.
Přímo za ním zašustilo listí. Příliš prudce se otočil, naštěstí ne natolik, aby neznámý tvor utekl. Skrz tmavě zelené hebké listy byl vidět pouze neurčitá modrá šmouha. Ten se najednou vyřítil přímo okolo něj a proběhl k jezeru. Když se hladina uklidnila, nebylo vidět nic. Možná nějaký vodní plaz. Varan. Nebyl si jistý ničím, co by mohlo být zde. Nevěděl, jak se sem dostal. Najednou se objevil na kopcích tohoto místa. Místa, které bylo pokladem. Doufal, že ho lidé nezničí.
Postavil se a rozhlédl. Vydal se po zelené podlaze k lesu. Netrvalo to dlouho, brzy došel k prvním stromům, majestátně se tyčícím nad ním. Podíval se ke korunám blíž ke středu, který nedovedl odhadnout. Na jedné z větví vysoko u koruny se vyjímalo velké hnízdo, v něm zářila tři bílá vejce. O větev výše seděl dravý pták se zahnutým zobákem. Orel. Ne, tento pták byl menší. Měl modré pruhy na křídlech a rysy peří na hrudi. Velké oči se vyjímaly u hnědého zobáku. Jeho peří se kromě modré lesklo také bílou a hnědou. Podobal se poštolce americké, ale byl o něco větší než ona. Ale nebylo důležité, co je. On měl stejně pocit, že to nebude zdaleka známý druh. Hlavní byl pohled jeho ptačích očí. Nevypadaly jako dravčí. Byly… jako by se s ním pták loučil. Cítil potřebu něco udělat, a tak opětoval zvířeti pohled a bez smyslu mu mávl. Otočil se zády k lesu a vystoupal zpět na kopec.
Nahoře se rozhlédl. Nemohl pořád uvěřit, že něco takového existuje. Nemohl uvěřit, že takovou krásu lidé ještě nezničili. Vždyť, vše ostatní už nebylo. Neexistovalo. Zalehl do stébel a zadíval se do lesa plného stonků. Pomalu usínal. Těsně předtím, než upadl do spánku, blesklo mu to hlavou. Důvod proč tam je. Jak se tam objevil. Že to ale určitě existuje, to místo. Jen jinde, kdesi mimo zem. Možná nějaká říše… nevěděl jak tomu říkat, a tak, v té sekundě jeho myšlenky vybraly označení říše snů. Možná říše snů…
Probudil se. Zadíval se na bílý strop a zhluboka se nadechl. Ucítil ve vzduchu ještě svěží vůni větru, než se i ta vytratila. Ale stačila, aby mu byla důkazem…
Znovu se tam musí vrátit…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Borůvka Borůvka | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 20:39 | Reagovat

Fajn nápad, pěkné zpracování. :-D Jen pro příště bych to rozdělila na odstavce, špatně se to čte. :-)

2 NathMalorin NathMalorin | Web | 18. listopadu 2012 v 21:02 | Reagovat

[1]:
Děkuji ;). Vynasnažím se, jestli v zápalu kreativního výbuchu nenapíšu souvislou kostku jako tady :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama