Štěstí? Moc pozdě... - Bezejmenná dívka

1. října 2012 v 21:13 | NathMalorin |  My tales and stories
Takové zvláštní ráno, a jedna z jejích špatných nálad. Snažila se slézt ze svého patra. Když se dostala dolů, samozřejmě zjistila, že její mobil zůstal nahoře. Mávla nad ním rukou, kterou současně bolestivě zazvonila o vrchní pelest. Vypískla, chytila se za ruku a začala poskakovat po pokoji. Když konečně ukončila svůj dešťový tanec a podívala se na hodiny, rozšířily se jí zorničky. Rozeběhla se malým prostorem a natáhla se pro desky na stole. Strčila je do tašky, připravené na židli, ještě že tak, otočila se, a téměř naskočila do skříně s oblečením. Vyhrabala džíny a zelené tričko. Nasoukala se do úzkých džín s pocitem, že koupila ty nejužší na planetě. Zrovna když měla do půli nataženou druhou nohavici, svým poskokem zajistila zakopnutí a opět bolestivý pád na zem. Pustila nohavici a dala ruce v mžiku pod sebe. Křuplo jí v rameni, ale jinak žádnou trvalou újmu neutrpěla. Měla zuřivý výraz a chtěla si pořádně zanadávat a zopakovat dešťový tanec, ale tak nějak věděla, že nemá čas.
Upravená vycházela z domovních dveří, když v tom opět zařvala jako lev, otočila se a vyběhla schody po třech. Jistě. Zapomněla na patře ten mobil. Jak jinak. Vyskočila, a chytila se jedné z vrchních žebřin. Prostčila zkrz ně ruku, ani se nezdržovala tím, že by náhodou lezla nahoru. Koneckonců, tam co spí přece nepoleze v botech. A její žluté tenisky s tkaničkami... asi by to už nepřežily. Se skutečně zuřivým výrazem vyběhla, zamkla za sebou a seskákala po co největších vzdálenostech schody. Domovní dveře se rozletěly dokořán, a než se zabouchly, ona už byla dobrých deset metrů od nich. Rozhlédla se. A najednou dostala pocit, že prostě půjde domů, a na nějaký pohovor se vykašle, když viděla jak se okolo ní táhne pruh bílé a červené. Autobus. Se zaklením se rozeběhla v naději, že stihne alespoň metro, jehož stanice byla asi o sedmdesát metrů dál. I tak si ale ponechala zuřivý výraz, jelikož metrem to, díky objížďkám, trvá o půl hodiny déle. Asi neměla šanci to stihnout. Přesto se rozeběhla. Když spatřila přecpaný dlouhatánský eskalátor, měla pocit, že bouchne. Protáhla se kolem nějakého muže s černým kufříkem a snažila se ,,proběhnout'' dolů. Procpala se přes dav přece jen o něco rychleji, než kdyby stála, a čekala až eskalátor dojede. Rozeběhla se k metru. Nepočítala s tím, že vlak, který zrovna hlásil obvyklou frázi o zavření dveří stihne, ale konečně se na ni usmála kapka štěstí. Jež ovšem zmizela, jakmile zajeli do tunelu, kde vlak zastavil. Asi po deseti strastiplných minutách se konečně rozjel. Ona se vecpala do prostoru protějších dveří, které na této trase nikdo nepoužije.
Po vyčerpávající cestě se konečně dopravila k recepci kancelářské budovy, kde se měl konat její pohovor. Asistentce nahlásila své jméno a důvod příchodu, snažíc se zakrýt svůj vztek. Ta se podívala na monitor, natáhla se pro blok ležící vedle něj a zalistovla jím. Kývla na příchozí.
Jaké bylo překvapení spěchající, když jí asistentka řekla, že je tam první, a ještě ani vedoucí nedorazila. Autobus, který jí ujel, se totiž zastavil na bouračce a ještě ho nerozjeli. Po tváři se jí rozlila úleva. Posadila se na lavici asi dva metry od pultu recepční. Promnula si naraženou ruku a podívala se na hodinky. Zvedla mírně koutky úst. Tak to stihla, o práci snad nepřijde a náladu si spravila. Znovu se podívala na ruku a vzpomněla i na držkopád napůl oblečených džín. Stejně to ale dneska nebylo nic moc, to ráno.....



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NathMalorin NathMalorin | Web | 1. října 2012 v 21:25 | Reagovat

Povídky si píšu běžně, ale první zveřejněná na blogu je tato. Tak, co vy na ni?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama