Weronth - Rychlejší než vítr...

12. října 2012 v 19:08 | NathMalorin |  Povídky o Weronth
Přitiskla se k širokému kmeni stromu a příliš se prozrazovala svým zrychleným dechem. Pomalu se sunula po kůře a snažila se nakouknout za sebe. Byla tma. Svítil sice měsíc, ale v tak hustém lesoví se prostě neprodral větvemi. Tep se jí zrychlil ještě o pár frekvencí, když si uvědomila, že se sune k němu. Zastavila se. Věděla, že hraje o čas, a že ten, kdo to dokáže první také první poběží. A že má větší šanci na úspěch. Na druhou stranu, proměna by ji mohla dost vysílit. Nemohla by se jen tak proměnit zpátky. Ale byla to její jediná šance. Pomalu se sesula ke kořenům. Cítila, že on ví, kde je. Že si s ní jen hraje. Ale netušil zřejmě, že má v úmyslu začít se měnit. Natáhla se pro své vlčí vědomí. Stačilo pár sekund a v její mysli se vlčice začala drát dopředu. Dokud měla ještě lidskou podobu, vytáhla se nenápadně do větvoví stromu, aby tam přečkala proměnu. Sledovala ho. Seděl u jiného stromu, vítězně se usmíval a čekal na ni. Zostřil se jí zrak, i čich, stejně jako předtím, ale intenzivněji z něj cítila jeho pocit vítězství. Asi po sedmi minutách začal být nedočkavý. Postavil se a bleskurychlým pohybem přeběhl vzdálenost, která ho dělila od stromu. Stál pod ní. ,,Cítím tě, Weronth. Neschováš se mi...'', řekl, a rozhlédl se. Když mu pohled padl nahoru, byla už konečně u konce proměny. Stihla ji v celkem dobrém čase, deset minut není tak moc. Věděla, že on se proměňuje déle. Ale kdo ví, co dokáže. Skočil na větev. Cítila z něj proměnu. Zvedla se na nohy a vyskočila výš. Byl to pro ni, teď už jako vlčici, riskantní krok, skákat po stromě. Ale nic by se jí nestalo. Kromě toho, že by ji chytil. On se vytáhl na větev a podíval se na ni jeho očima zobrazujícíma Rysa. Velikostí se ale po proměně podobal spíše lvici. A stejně tak silou, takže bylo zbytečné posuzovat rozdíly mezi vlkem a rysem. Byl v proměně, takže ho přeskočila. Přistála v měkkém jehličí a dala se do běhu. Nemělo by smysl dělat něco jiného, jen by mu dala čas. Běžela. Běžela pryč...
Tmavou cestou bez cíle, jen s instinktem, který jí napovídal, že běží na severovýchod, přemýšlela. Přemýšlela o tom, proč jim tak dlouho prchá. Když je to tak složité. Díky ostrému sluchu slyšela v dáli rysí zavytí, které se ale vlčímu ani zdaleka nepodobalo. Bylo hluboké a nesouvislé. Zrychlila. Proměnil se a vydal se za ní. Měla slabý náskok nějakých třináct kilomentrů. Pro člověka dost, však pro ně to moc daleko nebylo. Neznala jméno jejich lovce, tohoto rysa. Vlastně neznala ani jejich jméno. Byli to pro ni prostě ,,oni''. Moc si přála, aby tu byl její druh Lawrenth. Jenže dva lovci je na začátku lesa rozdělili. Doufala, že uniká, a snad lépe než ona. Znovu zaslechla nesouvislý zvuk. Uvědomila si, že ztratila při myšlenkách rychlost. Nasadila trojnásobnou. Tryskem, i když věděla, že brzy vyčerpá energii, se hnala lesem. Vzdalovala se od něj. Od toho zvířete, s podobou rysa, však velikostí a silou lva. Takoví byli všichni lovci. A plně oddaní temnému. Temný? Říkalo se mu tak. Ale nikdo z vlků nevěděl, kým, nebo čím temný je. Rychle se odpoutala od myšlenek na ně, a soustředila se na útěk. Nehodlala se stát jedním z jeho lovců. Věděla, že ona a Lawrenth jsou pro ně nejdůležitější. A věděla, že kdyby... pohledem zaostřila - blížila se k okraji lesa. Že kdyby ji chytili a udělali z ní lovce, dali by jí jediný úkol. Jedinou osobu k lovu... Lawrentha.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama