Viděla... (TT v povídce - Zavři oči a otevři mysl...)

23. prosince 2012 v 23:19 | NathMalorin |  TT
Odpověď na tuto otázku je zvláštní. Je totiž buď daleko od nitra, všude okolo, anebo hluboko v něm.
Ztichlá ulice se topila v našedlém tónu. Bylo... neměla pojem o čase ani dnech. Procházela už třetím městem, ve kterém nebyl jediný člověk. Jen on. Párkrát ho viděla blízko prvních domů na okraji městeček, zdálo se, že se pohybuje s ní. Krátké černé vlasy mu většinou spadaly do obličeje, přesto byly vidět jeho modré potemnělé oči.
Na svém bílém hřebci, nepříliš vhodném pro maskování se blížila k lesu. Cítila, že tu někde je, jeho pohled ji svrběl v zátylku. Kdykoliv pak ale našla šanci pro ohlédnutí, neviděla ho. Natáhla se do toulce na rameni pro luk a šíp. Napjala tětivu a krokem pokračovala posledním blokem vesnice, jejíž jméno neznala. Kopyta už se jen tiše nořila do jehličí a mechu, když se za ní mihl pohyb. Bleskově se v sedle otočila a vystřelila.
Ležel na prašné hlavní cestě s šípem v rameni. Neměla dobrý pocit z toho, že ho postřelila, a tak seskočila a pár kroky překonala vzdálenost, která je dělila. Poklekla k němu a chytila svůj šíp. Vyhýbala se pohledu do jeho očí. Trefila se až příliš dobře. ,,Ahoj'', ozval se cynický, ošlehaný, ale přívětivý hlas. Přinutila se otočit. ,,Jo... hm, ahoj.'', nevymyslela nic jiného než zopakovat neoriginální pozdrav a dál se věnovat vytahování šípu. ,,Teď to bude bolet.'', oznámila mu neurčitě. Když škubla, dál se jen usmíval a poutal ji svýma modrýma očima. V nich ale byla bolest znát. Zakašlal. Konečně se mu odvážila podívat do očí. ,,Promiň... že jsem tě... zastřelila.'', vytlačila skrze zuby rozpačitý úsměv. Odmotala si ze zápěstí pruh látky a převázala mu ránu. Jemu pobaveně zajiskřilo v očích. ,,To je dobrý. Měl jsem se ukázat.'' ,,Já tě viděla. Když jsem procházela Ravrrem, byls tam. A u Trionu taky.'', vypustila, netušíc, proč ho obhajuje. Měl pravdu. Kdyby byla na zemi, ne na koni, otočila by se úplně a zabila ho. Vylekalo ji, když, pořád ležíc na normálně frekventované cestě, zavřel oči, jako by mu bylo všechno jedno. ,,Hej'', křikla. Prudce je otevřel a zasmál se. ,,Klid. Chtěl jsem... jenom... podívat se.'', uklidňoval ji, než si uvědomil co vlastně řekl. Chvilku na něj zírala s pootevřenou pusou, přesněji, do té doby, než se posadil, nedávajíc na sobě znát žádnou námahu, natáhl se, a jemně jí přicvaknul čelisti k sobě, usmívajíc se do noci. ,,Ty to umíš?'', údiv pomalu střídala radost. ,,Ty taky.'', odbyl ji. Zřejmě se už podíval.
Postavila se a vzala ho za chladnou ruku. Pomohla mu vstát, pak tiše kráčeli k hřebci. Usmíval se, ona se to snažila skrýt. Pomohla mu do sedla. Zanedlouho v lese našli místo za menší skálou a jezerem Crylion, kde rozdělali oheň. Bylo to zvláštní, mlčenlivé, přesto celkem konverzativní.
Seděli u ohně, vytáhla deky. Ona sledovala plameny, on ji. Konečně našla někoho, kdo nese... říkalo se tomu dar, i když nevěděla, co je na tom dobrého. Tedy krom toho, že umí vidět. Vidět podstatu, vidět věc skutečnou, skutečné pocity člověka, které mnohdy mluvily o jeho myšlenkách. Zavřela oči a ponořila se do své mysli. Sekundu, tak dlouho procházela tmou, než dorazila na konec. A rozhlédla se. Střetla se s něčím, co ještě neviděla. Ach, ano. Střetla se s dalším skutečným pohledem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama