Weronth - Odhaleni

1. února 2013 v 17:58 | NathMalorin |  Povídky o Weronth
Omlouvám se za takovou prodlevu.... i když tohle asi nikdo nečte - ale což. Nevadí. Pokud se našel někdo, kdo sem jen tak náhodou přišel a ještě se nezklamal (a nepřísahal, že už to nikdy číst nebude), nechť se do toho dá...

''A do háje.''
''Co je?'', ozvalo se rozespale zpod peřiny. ''Jen vstaň a podívej se.'', otráveně utrousila Weronth, stojíc v rohu postele v celkem luxusním hotelu, který si teď mohli na tři dny dovolit s tím, že by jim pak ještě něco z nalezených bankovek zbylo. Tedy, zbylo by. ''Jejda. Takže asi budeme muset vyrazit.'', podotknul Lawrenth. ''Vyrazit hladoví, v tom samém oblečení. Mohli bysme se teda alespoň osprchovat - hned.'', doplnila Weronth. ''Jdu první!'', křiknul Lawrenth, vyskočil z postele a s úsměvem se zavřel v koupelně těsně před tím, než na její dveře dutě dopadla teniska.
Nic moc si z toho, že je někdo okradl, nedělal. Narozdíl od ní. Weronth myslela trochu do budoucna. Neměla už pojem o tom, jak dlouho unikají, ale bylo jí jasné, že tolik peněz pohromadě ještě nikdy neměli - a asi už ani mít nebudou. Necítila se v téhle lesklé budově dobře a očividně měla pravdu. O tom svědčí už to, že o nějakém vloupání neměli ani ponětí a poklidně spali. Přestože většinou cítila blízkost lovců, klidně by tu mohli být. A ona s Lawrenthem dávno někde v kleci, či kam lovci odklízí chycené problémy. Kýchla. To ji dovedlo k ostražitosti. ''Můj bože...'', zašeptala. Rychle se zase přiměla ke klidnému pohybu a sbírání poházeného oblečení (o tom si nic nemyslete). Usmála se, nebo se o to alespoň pokusila. Natáhla se pro dva batohy. Někdo ji sledoval oknem zvenčí, a ten někdo byl skoro na sto procent lovec. Cítila ho, jak si myslela. Do batohů naházela to nejdůležitější a další oblečení. Přihodila i hotelovou zubní pastu, netušíc, jak se sakra dostala na noční stolek. V kapse jejích džín byly ještě nějaké zbytky peněz, rozhodila je proto rovnoměrně do batohů. S kýčovitým úsměvem vykročila ke dveřím koupelny a zabouchala na ně. ''Kód pět čtyři dva osmnáct, otevři ty dveře a pusť mě tam už, ty narciso.'', snažila se nasadit veselý tón. Voda okamžitě zmlkla.
Za chvilku už vyšel Lawrenth s mokrými vlasy, tričkem Versace a tříčtvrťáky. Usmál se a dal jí pusu. ''Kód?'', zakřenil se. ''Jo. Strašně ti to trvalo, už jsem čekala, že mě tady necháš stát dalších pět minut. Za tak dlouho bych stihla doběhnout snad i dolů k autu a zpátky'', vyčetla mu důležitě. No jistě. Pět minut, dolů k autu. ''Můžeme to zkusit. Vezmu batoh a přidám do něj v hotelové kuchyni nějaké to jídlo, co ty na to? A snídat budeme tady.'', navrhl navlas stejným tónem i pohledem. ''Okay'', usmála se na něj, tentokrát skutečně. ''Batohy jsou u dveří'', dodala. Přesně jak chtěla.
Lawrenth k nim došel a svůj batoh si lehce hodil na rameno. ''Za chvilku jsem zpátky'', mrkl na ni, otevřel dveře a vykráčel na chodbu. Co nebylo vidět, že se po metru rozběhl a přivolal výtah. Dveře se samozřejmě neobtěžoval zavřít. Přesně jak Weronth chtěla, znovu. Křikla za ním, ''Neumíš zavírat?!'', a líně došla k batohu. Chvilku předstírala že se v něm hrabe, pak se postavila, ruku stále na popruhu, druhou mířila ke klice, jako by snad chtěla dveře zavřít. A pak už to šlo ráz na ráz. Uslyšela cinknutí výtahu a vzápětí už švihla svůj batoh na jedno rameno a bouchla za sebou dveře. Téměř přiletěla dovýtahu za Lawrenthem, a než se zavřel, uslyšela ještě rozražení dveří.
Jeli mlčky rovnou ke garážím. Nemělo by smysl stavovat se v kuchyni - mrtví nejedí. Ještě než výtah sjel úplně do podlaží, zastavili ho a otevřeli. Vyskákali ven a běželi řadami aut. Nějaký muž v obleku zrovna zamykal své SUV. ''Vrátíme ho, vážně!'', křikla Weronth a vyrazila mu klíčky z ruky, zatímco Lawrenth už naskakoval na místo řidiče. Když se o tři sekundy později rozjížděl a zatahoval tmavá skla, stihla ještě vyhrknout, ''Přijďte si pro něj zítra na náměstí, klíčky budou ww priadce!''. Tedy asi tak nějak to slyšel, když se okýnka zavřela. Snad tu přihrádku pochopil, dovolila si zasmát se. Vzápětí se ale leknutím zarazila. ''Co je? Ne - počkej, vážně. To je vražednej pohled. Nebo spíš jako by někdo vraždil tebe.'', všiml si Lawrenth. ''Téměř. Tobě to pořád nedochází, co?'', vydala ze sebe polohlasně. ''Tobě to došlo před deseti vteřinama, tak na mě nekoukej jak - ...a do háje.'', zarazil se. ''To trochu mění situaci, nemyslíš?'', řekla tiše. ''Vlastně ani ne. Stejně utíkáme. Akorát teď i ve dne.'', snažil se zvednout jak svou, tak její náladu Lawrenth.
Protože to, že se v hotelu objevili lovci s jasným cílem znamená jediné. Že teď až moc dobře vědí o veškerém jejich pohybu, a, co je asi horší, i o jejich podobách.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama